Snorri
Postavení ve skupině: Svobodný muž, elitní válečník, skald
Snorri se posadil na lůžku a narovnal se. V zádech mu zapraskalo. Věděl, že už není nejmladší, ale v boji stále proháněl mladíky o mnoho mladší než byl on sám. A dlouho ještě bude. Ostatně jako jeho otec a otec jeho otce. V jeho rodové linii se dědila dlouhověkost a dostatek sil do pozdního věku. Věděl, že pokud se neodebere za předky předčasně jako jeho otec, který padl před několika léty při obraně vesnice, uvidí vyrůstat i děti svého syna v téměř plné síle. Jeho syn. Miloval ho. A byl na něj hrdý. Po Snorrim byl drobný, ovšem stejně jako Snorri byl houževnatý a hbitý, pokud se dalo soudit u tak malého dítěte. Ač malý jak palec, nebál se postavit mnohem větším dětem. Snorri myslel na svou ženu a syna každý den. Hlavně, když nebyli spolu. Jako teď. Ostatní to věděli a občas si ho kvůli tomu dobírali. Snorri se smál s nimi a mnul si rezavou bradu. „No nic, je čas vstát“, ukončil tok myšlenek směřující k rodině. Včera dorazili do této vesnice na druhé straně moře a po zlomení odporu zabrali, co se dalo. Prsty otočil ratiště kopí opřeného o zeď tak, aby vyřezávaný ornament směřoval nahoru. Snorri si ze svých zbraní považoval nejvíc považoval kopí. Byl výborný kopiník. Až se vrátí domů, začne učit svého syna. Těšil se na ty dny a na večery, kdy bude zase skaldem vyprávějícím o dálných krajích a dobrodružstvích. Teď byl ale čas jít a dělat všechno pro to, aby na něj mohl být jeho syn tak hrdý, jako byl on na svého otce.