Ležela v kořenech vývratu stromu a bála se i dýchat. Srdce jí tlouklo tak, že měla pocit, že jeho tlukot musí slyšet až ve vsi. Důvod jejich obav stál pár stop nad ní. Před pár okamžiky zahlédla na cestě jezdce ve zbrojích. Vzhledem k tomu, že měli zbroje oblečené a protože v poslední době bylo v okolí zplundrováno několik vesnice, určitě by nebylo dobré, aby ji viděli. Sklouzla proto do velkého vývratu po stromu, ze kterého tu zbyl pouze velký špalek. Vloni ho vyvrátila vichřice a ještě si živě pamatovala, jak museli přijít téměř všichni muži z vesnice se sekerami, aby večer zprůjezdnili cestu. Teď děkovala všem bohům za tehdejší příšernou noc, kdy nikdo nemohl ani oka zamhouřit obavami. Vichřice povalila pár vzrostlých stromů a vývrat po jednom z nich jí poskytl úkryt pod předvisem kořenů. „Měl jsem pocit, že tu někoho vidím, „ozvalo se nad ní. „Kluk s lukem.“ „Nikdo tu není Olafe,“ oporoval mu druhý hlubší hlas. „Vidíš, ani kapradiny se nehýbou, že by před chvíli jimi někdo proběhl.“ Hlas se odmlčel. „A upřímně,“ pokračoval po chvíli, která byla pro jejich netušenou společnici asi nejdelší v životě, „poslední dobou vidíš prd a pokud něco vidíš, tak to je spíš šalba z chlastu. Včera jsi zase nasával dlouho do noci a pak na dvoře zaútočil na opřený prkna, protože jsi měl pocit, že tam někdo stojí. Ještě teď se motáš a táhne to z tebe jak z proraženýho sudu.“ Slyšela, jak se první prudce nadechl, aby se hájil, ale druhý mu nedal šanci a pokračoval hlasem ztlumeným do drsného šepotu. „Na poslední výpravě jsi nedokázal trefit ani toho tlustýho kupce. A jeho syn, ten malej smrkáč ti málem utekl. Umíš si představit, co by se s náma stalo, když by se mu podařilo doběhnout do města a vyzvonit tam, že my, kteří máme hlídat zdejší kraj, ho ve skutečnostni pleníme? Jestli se nedáš dohromady, příště nikam nepojedeš. Nedostaneš žold a jsem hodně zvědavej, jak budeš Jednookýmu, tý stěnici lichvářský, splácet dluhy ze hry. “ První neodpověděl, jen zamručel. Pak se ozvaly kroky a tření kůže o kůži, jak jezdec nasedal zpět na koně. Věděla, že sesedli dva. Slyšela je. „Běž už, běž už,“ pobízela v duchu druhého jezdce. Ten v duchu evidentně v duchu smutně ocenil své pozorovací schopnosti stejně jak to učinil druhý jezdec. Odplivl si a polohlasně si něco mumlajíc odešel ke koni a podle zvuků na něj spěšně nasedl. „Kam teď?, ozval se třetí hlas. „Cesta vede přímo do vesnice,“ ozval se první hlas. „Pojedeme přímo po ní. Cesta bude trvat trochu déle, ale nechci vést koně přes les. Je tu hodně skrytých výmolů a koně by si mohli polámat nohy. Těsně před vsí sjedeme z cesty. Oklikou se dostaneme přímo za kovárnu a vy dva vyřídíte kováře a jeho pomocníka. Zbytek té chamradi bude na polích, mimo pár mrzáků, které umlčíme rychle.“ Vyčkávala než klapot kopyt utichl. Bude muset běžet přes les. Bude teď běžet nejen o svůj život, ale i život celé vesnice.
__________
Majitelka nádherných očí je pravidelně mhouří a to když cílí šípem na terč. Mimo luku ovládá také báječně kuchyňské řemeslo, její zelné placky jsou tak proslulé, že se za nimi stahuje široké okolí a vařečky v rukách ostatních členek mají neustálou práci, jak klepají přes prsty nenechavé ruce kolemjdoucích, kteří byli zlákáni libou vůní placiček.