Magnachar
Mlha mu vířila okolo nohou. Ačkoliv se již rok přehoupl do své chladnější části, kráčel bos. Měl rád, když pod nohama cítil chlad vlhkosti, která se srážela na stéblech trávy. Náhle pod nohama ucítil kamínky. Nakračoval opatrně, mlha byla tak hustá, že sotva rozeznával obrys svých nohou. Zastavil a zhluboka se nadechl. Vzduch byl těžký a vlhký, nasycený vůní smůly a jehličí. Ztišil se a díky tmavému oblečení zcela splynul se skálou u níž stál. Díky nehybnosti se stal jedním z výčnělků skaliska. Stal se součástí lesa. Slyšel šepot větru v korunách stromů a vzdálené zurčení potoka. Slyšel šelest letek sov a klapot kopýtek vysoké zvěře o skalnatý povrch. Z dálky slyšel zvuky života v ležení. Byl již v mnoha různých zemích, poznal mnoho národů včetně jejich zvyků. Les byl však všude stejný. Vlhkost lesa způsobovala, že se mu tunika lepila na tělo. Vnímal našlapování měkkých tlapek zvířat. Les měl všude svůj řád, který byl povznesen nad působení člověka. Jistě, rolník mohl les vykácet a půdu obdělávat, ale stačilo pár let, kdy půda ležela ladem a les se začal vracet. S lítostí si uvědomil, že bude třeba se vrátit do ležení. Potřebuje se najíst a odpočinout si. Zítřek bude zase namáhavý. Když vycházel z lesa, zdálky zaznělo vlčí vytí. Les se s ním loučil.
_____________________________
Jednoho krásného dne na bitvě Libušín přišel téměř nesměle vyhlížející mladý muž a po svolení Jarla se připojil ke skupině. A už u nás zůstal. Jestli o někom platí, že tichá voda břehy mele, pak je to Magnachar. Celou dobu mlčí, ale pak se vytasí s něčím, co doma po večerech dotahoval k dokonalosti a s téměř omluvným pohledem to použije.