Ležela ve stodole na seně. Uschlá tráva ji celou zakrývala před pohledem kohokoliv, kdo šel okolo i před světem. Seno vonělo létem a dálkami. Aspoň jí to tak připadalo. Ta vůně ji uklidňovala. Ruce vzpurně sevřené v pěsti se pomalu uvolňovaly. Ještě před chvílí vzteky plakala. Teď už se jen třásla. Už když byla malá, jezdila s otcem za jeho obchody. Občas se vraceli právě v období, kdy se sušila tráva na zimu. Vzduch voněl pozdním létem a jí se tehdy tetelilo srdce až v krku nadšením z cest. Jistě, nebylo obvyklé, aby takhle malé dítě někam jezdilo. Ale ona si tehdy trucováním vymínila cestu na dva dny a postupně se nenápadně vmísila i do delších výprav. Otec se tehdy smál, že měla být spíš syn než dcera. Škemrat se pokusila jen jednou, ale to ji otec okřiknul, že když se bude takhle chovat, příště nikam nepojede. Zvykla si na drnkotání vozu po nerovných cestách i na dlouhé hodiny na koňském hřbetu. Když byla větší, chtěla matka, aby zůstávala už doma a pomáhala s domácností a hospodářstvím. Zatím se jí vždycky podařilo otce uprosit, aby mohla jet s ním. Smávala se, že když je s ním, dostanou vždycky za zboží dobrou cenu. A teď to všechno skončí. Přišel s tím obchodník, který od otce kupoval už pěkných pár let zboží. Věděla, že jeho syn na ní může oči nechat. Lichotil jí, že je tak pěkná, že se mu na ní líbí všechno. Vlasy barvy medu spletené do silného copu, který ji padal až k pasu, hnědé oči i rovný nos, který krčila v nelibosti nad kdečím. Ale vždycky se urazil, když na něj vypláznula jazyk, když se otec nedíval. Kdepak, její povaha se mu až tak nezamlouvala. „Prej spojit obchod krví,“ odfrknula si. „Děkuji, nechci.“ Zkusí otce ještě uprosit.
Seděla na lavici a křečovitě svírala nové šaty. „No tak, usmívej se,“ nabádala ji matka. „Zítra si pro Tebe přijde Jari a odvede si tě. Pojedeš někam, kde jsi ještě nebyla, to máš přeci ráda, ne?“ vemlouvala se jí. Když jí neodpověděla, poznamenala, že ať si tedy mlčí, odešla a nechala ji samotnou. Několik měsíců se pokoušela otce obměkčit, nejprve slovy, pak slzami a nakonec mlčením. Nepomohlo ani jedno. Marně jí otec vysvětloval, že tohle bude pro všechny prospěšné. Všechno uvnitř ní se bouřilo a křičelo, že pro ni to tedy prospěšné nebude. Nechtěla žít v kleci. Sice krásné, ale pořád by to byla klec. Chtěla poznávat svět a Jari se držel vyšlapaných cest a v bezpečí obchodního teritoria svého otce. A ještě byl strašně protivný. A teď tady sedí a čeká, až zítra Jari přijede a odvede si ji. Nakrčila nos a začala si kousat spodní ret. Začala nervózně chodit po místnosti. Měla vztek. Možná by mohla onemocnět. Pak by se Jari vrátil alespoň na čas domů s nepořízenou. Posadila se zpátky na lavici a ruce jí klesly do klína. Uchopila do rukou nůžky, aby si odstřihla kousek nitě na došití ozdobné tkanice. Potřebovala něco dělat. Jak se nahrbila nad látkou, cop jí sklouzl přes rameno dolů na látku. Uchopila ho, aby vlasy odhodila dozadu. Zarazila se. Zavřela oči a poslepu cop ustřihla. Překotně pak začala stříhat zbytek vlasů a během chvíle měla u nohou kupku vlasů, které se ve světle ohně blýskaly barvou medu. Chvějícíma se rukama je sesbírala a hodila i s copem do ohně. Musí pryč. Z truhlice si vzala oblečení nejmladšího bratra a oblékla se. Do vaku, který sebou vozila, když jela s otcem za obchodem, si zabalila věci, o nichž jí zkušenost říkala, že se budou hodit. Zastavila se. „Kam půjde? Z čeho bude žít?“ Otevřela svou truhlici, která ji měla nazítří provázet do nového domova. V malém váčku bylo pár šperků a větší byl naditý různými mincemi. Chvíli otálela, nevěděla, jestli je správné si to vzít. „Ať si…“, trhla rameny. Je to přeci část její věna. Hodila váčky do tlumoku a zakryla je tunikou. Až bude mít čas, peníze rozdělí na několik částí a tu největší dá do dvojitého dna tlumoku. Opatrně se plížila spojovací chodbou. Jejich dům ležel trochu stranou, nemusí se tedy bát, že by ji zahlédli sousedé, ale i když se už setmělo, nebylo ještě tak pozdě, aby všichni spali. Teď se proklínala, že pár hodin nepočkala. Když byla u dveří do velké místnosti, kde byli všichni, pruh světla na spodním okraji dveří se přerušil. Někdo jde! Přikrčila se v zádveří a čekala. Jestli teď někdo půjde ven, její věc je ztracena. Chvíli ještě čekala, ale asi si někdo rozmyslel cestu z místnosti ven a vrátil se k ohni. Tiše se plížila ke dveřím. Když je otevírala, vysazovala je trochu nahoru, aby tak nevrzaly. „Teď ještě zavřít,“ pomyslela si. Zpoza roku se ozvaly hlasy. Otec a starší bratr! Panika jí rozklepala kolena. Rozhlédla se okolo a na poslední chvíli vklouzla za ke zdi vyrovnané naštípané dřevo. Snad ji neviděli. Zatracený měsíc! Svítí tak moc, že je až moc dobře vidět. Bála se i dýchat. Krev jí bušila ve spáncích jak po rychlém běhu. Ještě jsou tady. Bratr se otce už potřetí ptá, jestli ho poslouchá, co mu říká. Otec mu zaraženě odpovídá, že to dořeší později, ať jde dovnitř, že za chvíli přijde. Klepnou dveře. Slyší otce zprudka oddechovat. Pak krok. Druhý. Jejím směrem! Zastavil se. Potřebovala by polknout, má pusu plnou slin, ale bojí se, že to bude slyšet. Otec se asi otočil a opět udělal pár kroků. Co to dělá? Proč nejde dovnitř? Zvuk tření se kůže o kůži. Zacinkání. Něco pokládá. Zase někam jde. Slyší, jak mluví na psa a přikazuje mu, aby zůstal. Vrací se. Stojí u dveří. Slyší, jak polyká. Však je od ní sotva pět kroků. Otec stojí čelem ke dveřím. Noc je tichá, jen zdálky je slyšet cvrček a hlas souseda. Otec se zhluboka nadechne. „Doufám, že jsis vzala zlato a šperky z truhly,“ zasípá. „Vezmi si psa a koně.“ Pak se dlaní opře do dveří až dřevo zanaříká, a je pryč. Na lavici přede dveřmi zůstal jen jeho opasek a na něm v pochvě dlouhý nůž.
Na kopci nad vesnicí otočí koně zpátky. Chvíli se dívá na mihotající se světla, jak se choulí do měkké tmy. Pak otočí koně a pobídne ho patami do chůze. Velký, chundelatý pes se vydal za ní.